Chov činčil
Činčila je původně jihoamerický hlodavec žijící ve vysokohorských oblastech v Andách.
Je to roztomilé zvířátko s velkýma ušima, velkým ocasem a s výraznýma očima.
Svým vzhledem mnoha lidem připomíná veverku. Má také zhruba stejnou inteligenci.
Živí se téměř výhradně rostlinnou potravou .
Jejich chov se nejdříve rozšířil zejména kvůli kožešině, ale postupně si získávají stále větší oblibu jako domácí mazlíčci.
Řád: Hlodavci (Rodentia)
Čeleď: činčilovití (Chinchillidae)
Rod: činčila
Pro chov se výhradně používá druh činčila vlnatá (Chinchilla lanigera).
Ve volné přírodě bylo toto zvířátko téměř vyhubeno. Jsou to společenská zvířata, ve svojí domovině žijí ve skalních puklinách nebo si hrabou dopata. Jejich komunity čítají 15-100 jedinců. Stávají se kořistí některých savců, hadů a dravcých ptáků. Aktivní bývají za svítání a za soumraku. Pokud je něco vyleká, okamžitě mizejí ve svých norách, aby se vzápětí znovu objevily. Ve volné přírodě se živí různými semeny, bylinami , různými výhonky a mechem. Ročně obvykle mívají dva vrhy po dvou mláťatech.
Činčily původně pocházejí z vysokohorských oblastí And v Jižní Americe, jsou tedy zvyklé na chladný suchý vzduch a proto mají velmi hustou kožešinu. Nyní je možné koupit činčilu téměř ve všech zeměpisných šířkách.
Jejich chov se začal rozmáhat v 60. letech. Nejdříve zejména kvůli kožešině, ale postupně se uchytily jako oblíbení domácí mazlíčci.
Činčily jsou hlodavci, což znamená, že jsou příbuzní myším, veverkám, bobrům apod. Protože jsou to hlodavci, s oblibou ohlodávají různé věci, aby si zkracovali neustále rostoucí zuby.
V kožešnickém průmyslu se využívají převážně kožky standardního zbarvení (ty jsou nejkvalitnější) a barevné mutace Black Velvet.
Postupem času byly chovateli vyšlechtěny různé barevné mutace – například bílá (White), černá (Black Velvet nebo Ebony), béžová (Beige), stříbrná (Silver), hnědá (Brown), fialová (Violet), meruňková (Apricot), růžová (Pink), perleťová (Pearl), safírová (Sapphire), královská modrá (Royal Blue) a mnoho dalších kombinací.
Rozmnožování a chov
Při se stavení vhodného páru a dosažení požadovaného stáří min 5 měsíců (vhodnější je spíše 6 až 7 měsíců), můžeme očekávat případné spáření a další přírůstky. Pozor ovšem musíme dávat na křížení různých mutací. Nikdy se totiž nesmí vzájemně křížit jedinci black velvet či brown velvet. Nebo také bílá x bílá. Tito jedinci nemohou na svět přivést živá mláďata díky letálnímu faktoru. Avšak bílé činčily, black velvet či brown velvet je možné křížit s jinými barevnými formami.
Připravenost samičky ke spáření-sexuální aktivita neboli říje se objevuje ve věku mezi 4. a 5. měsícem. Samička činčily je připravena celých 28 až 35 dní, ale často také zájem o spáření ztrácí. Největší zájem o spáření se vyskytuje u samiček mezi prosincem a únorem a na vrcholu léta. Podle toho se většina porodu koná v květnu ,červnu a říjnu. Říje trvá 3–4 dny.
Samotné páření probíhá většinou v noci. Někdy je možné pozorovat i navečer nebo v ranních hodinách. Nejprve samička odmítá a brání se, sameček samičku honí a tak oba v kleci dovádějí. V kleci je možné potom nalésti chuchvalce vytrhaných chlupů. Březost trvá asi 111dní. Během této doby žije párek činčil harmonicky pohromadě. Samička potřebuje ve zvýšené míře klid. V posledních dnech spí samička na boku a vypadá, jako by byla mrtvá. Je to ale normální chování.
K porodu dochází většinou v noci nebo brzy ráno. Pokud má samička od krve tlamičku a přední tlapky, znamená to, že porod proběhl. Předcházející bolesti signalizují porod. Je možné slyšet naříkání a zvuky oznamující bolesti. Tato namáhavá a bolestivá fáze trvá asi půl hodiny, poté samička opatrně zuby vytahuje mládě. U vícečetných vrhů může trvat porod i delší dobu až několik hodin. Samec při porodu pomáhá a není nutné jej oddělovat při porodu.
Malé činčily jsou vyspělé, vidí, mají vyvinutý chrup a brzy běhají, po týdnu začínají přijímat pevnou stravu. Ve věku 8 týdnů dosahují hmotnosti 200-250 gramů a můžeme je odstavit. Pohlavně dospívají v 6-7 měsících, mohou být plodné ještě ve věku 9-11 let. V zajetí se dožívají až 19 roků.
Mláďata velmi brzy po porodu začínají běhat a zkoumat klec. Vypadá to, jako by první dny ještě neměla zažitý správný denní rytmus a lítají po kleci mnohdy i přes den. Velmi ráda mají různé škvíry, kam se sotva natlačí. Matka často běhá za nimi, neustále je očichává a masíruje jim bříška a zadečky. Je dost možné, že požírá i jejich trus, protože jsme ho zatím nikdy nikde nenašli. Mimina přitom kvičí, jako by je to rozčilovalo, ale je velmi pravděpodobné, že je to "kvikot", kterým oznamují dospělým činčilám, že to jsou ještě miminka a nikdo jim nemá ubližovat. Úplně stejně kvičí i tehdy, když k nim čichá tatínek nebo cizí činčila - když je berou do ruky lidi, neozývají se nebo zapiští jinak, což je pravděpodobně leknutí nebo strach. Malá činčilátka taky ještě neumí poskakovat jako dospělé činčily; po zemi lezou jako myši. Zato se velmi rychle naučí šplhat po pletivu. Jsou taky velmi "gumová", když odněkud spadnou, jako by se nic nedělo. Samozřejmě je třeba dávat pozor, aby nespadla z ruky, taková výška by jim už mohla ublížit.
Krmení
Na krmení jsou činčily velmi nenáročné. Základní potravou je kvalitní luční seno, denně dostávají asi kávovou lžičku zrnin na kus (oves, ovesné vločky, pšenice, ječmen, proso a ve velmi malé míře lněné semeno, slunečnice a kukuřice). Tuto potravu doplníme malým množstvím zeleného krmení, kouskem jablka, mrkve nebo jiné kořenové zeleniny a větvičkami na okusování. Mláďatům, březím a laktujícím samicím můžeme přidat malé množství obilných klíčků, pivovarských kvasnic a sušeného mléka. Činčily se v přírodě živí velmi chudou potravou a každé "přilepšování" krmné dávky může mít za následek vážné metabolické poruchy. Přestože pijí jen velmi málo podáváme jim denně čistou, odstátou vodu nejlépe v napáječce.Velkým problémem pro činčily je hlad. Jsou to příliš malá zvířátka, která mají rychlý metabolismus a proto musí skoro stále přijímat potravu, aby udržela všechny své životní funkce na správné úrovni. Pokud by činčilky hladověly (někdy stačí i den!), velmi snadno se mohou dostat do situace známé jako hypoglykémie nebo dojde k poruše jejich složitého trávicího systému. Takto nemocné činčily se jen velmi těžko mohou zachránit. Činčily chované v zajetí většinou nemají problém najít si něco na zub - naopak! Majitelé často, ve snaze dopřát svým miláčkům to nejlepší, svým činčilám nevědomky velmi škodí. Podstrkují jim kromě různých směsí zrnin (od pšenice přes ovesné vločky až po kukuřičné lupínky) i semena olejnatých rostlin (například slunečnic) nebo oříšky či mandle. No, které zvířátko by odolalo takovému pokušení a odmítlo by dobrovolně takový mlsek, když ani mnozí relativně moudří lidé to neumí odmítnout? A majitelé také zapomínají na základ: dostatek sena.
Nedoporučuji dávat čerstvou trávu nebo čerstvé listy, hlavně ne ve větším množství, pokud na to není činčila zvyklá; výsledkem může být velmi nepříjemné nadýmání končící až zácpou střev nebo jejich zauzlením. Navíc - pokud bydlíte na sídlišti, nikdy nevíte, čím je vámi natrhaná tráva potřísněná nebo nakažená. Některé činčily se rády zakousnou i do jiných mňamek - třeba do pomeranče, mandarinky, banánu…. Pokud bude toto ovoce podáváno jako příležitostný malý mls, nemělo by nijak ublížit. A zase nedoporučuji žádné oříšky, slunečnice, mandle.
A mimochodem - podávání pamlsků je výbornou metodou, jak ochočit bázlivou činčilku nebo ji naučit přiběhnout "na zavolání".
Obrušování zubů:
Tvrdý chléb (nebo Knäckebrot), větve z ovocných stromů (jabloň, hrušeň), větve ze stromů s tvrdým dřevem, sépiová kost, siporexová kostka, kalciový kámen.
Krmení mláďat – již v prvních dnech života hryže mládě stébla sena a brzy nato i lisované krmivo. Vedle mateřského mléka potřebuje i pevnou stravu. Přechod od mateřského mléka k pevné potravě je plynulý. Mohou si tak žaludek a střeva pomalu zvykat na hůře stravitelné složky potravy. Po 3 týdnech života se hmotnost zvířete zdvojnásobí. V prvních šesti týdnech se nemusí krmení mláďat věnovat žádná pozornost. Mláďata užírají krmení matce a to jen tolik, kolik potřebují. Je proto dobré dávat matce o něco málo více krmiva.
Samotné odstavení od matky je možné již po 6ti týdnech ,kdy malé činčilky nepotřebují mateřské mléko.
Po odstavu je potřeba je nepřekrmovat, protože mladá zvířata mají sklon k přejídání. To by u nich mohlo vyvolat zažívací potíže, průjem či zácpu, které vedou často až k úhynu mláděte.
BYDLENÍ
Pro úspěšný chov činčil je velmi důležité jejich ubytováni. Činčilu v žádném případě nechováme v akváriu či teráriu. Činčila nesnáší teplo a vlhko, které se v uzavřeném skleněném (plastovém) prostředí hromadí a jediným výsledkem by byl úhyn zvířete, které by trpělo na různé parazity a plísně.
Umístění klece
V první řadě bychom si měli rozmyslet, kam klec umístíme. Toto místo by nemělo stát v průvanu nebo u topení. V žádném případě nesmí být v koupelně, kde je vysoká vlhkost. Nejideálnější místo je, kde se netopí, okna jsou orientována na východ (kvůli slunci, které nepraží dopoledne do oken)a přes den je tam relativní klid ( ale zase ne úplný – činčila by měla být zvyklá na běžný chod domácnosti a by se později neděsila neznámých zvuků )
Minimální rozměry klece pro pár zvířat jsou 50x50x60 cm. Na dno dáme písek nebo hobliny. Dovnitř klece nebo z vnější strany zavěsíme malou budku, kde se mohou při vyrušení schovat. Dalším vybavením klece mohou být větve, malé plošinky na stěnách a důležitá je koupelna. Do koupelny se nedává voda, nýbrž jemný písek, který jim pomáhá udržovat dokonalou čistotu srsti.
Činčily jsou aktivní za šera a v noci. Běhěm dne je musíte uchránit zvýšenému hluku a prudkým pohybům.
Náhledy fotografií ze složky Beruška